Jak si správně přát

Již delší čas jsem se míjela s jedním ale dosti vyvedeným jedincem pohlaví zcela opačného. Ne že by ho měl na druhé straně, ale měl ho prostě jiné než já. Toliko k tomu pohlaví. Nepůsobil dojmem jen obyčejného bezduchého seladona,

jakých brázdí ulice spousta, ale jiskrný zrak a pevný krok z něj dělaly lva salónů. Vždy když kolem mne prošel, mohutně se mi zachvělo chřípí, neboť právě ta opačnopohlavní síla se mnou dělala divy. Dost možná to byl i ten Hugo Boss, kterým byl nemálo zlit.

Pondělního večera jsem si opět naplánovala cestu z aerobiku obvyklou trasou, velmi jsem si přála, abych idola zase mohla aspoň koutkem oka spatřit, neb jsem měla vyčíhnuto, že tudy chodí touto dobou taktéž.  Vysílala jsem do éteru vlny tak enormní, až sama jsem se vlnila jako eternit na střeše babiččiny králíkárny. Přesně jsem věděla, jak bude setkání probíhat. Směrem ke mně se bude promenádovat pan idol, lehce pohodí patkou, odhalí horní řadu lesklých zubů a s úsměvem jemu vlastním se jen ležérně a ledabyle přitočí, aby se mne tklivým hlasem zeptal, zda nechci na jednu nezávaznou kávičku. Scénář naprosto jasný, přání vysláno, čili pan s velkým PÉ (proboha, nepleťte si to s něčím jiným velkým) už je vlastně v tuto chvíli můj.

Vyklusávala jsem po aerobním cvičení příjemně zmožena ztichlou ulicí, zatím nic nenasvědčovalo tomu, že se má odehrát scéna jako z romantického emerického dojáku. Leč Opačnopohlavník na sebe nenechal dlouho čekat. Zblikla jsem jej, jak ke mně mílovými kroky míří od protější ulice. Přišel blíž. Sakra, to nebyl on. Nějaký rozchechtaný obejda. Asi bych si zase měla skočit na oční pro silnější optiku. Za pár vteřin se již ale konečně objekt mé zhýralé touhy blížil směrem ke mně. Hlavně na sobě nesmím nechat znát to mega rozrušení. Už jsem si v duchu připravovala větu, kterou mu mile poděkuji za pozvání na kávičku a při níž samozřejmě nebude ani na vteřinu patrné, že se mi kolena klepou v rytmu samby. Přiblížil se na pár metrů. Srdce jsem měla až v krku, ve spáncích mi tepalo, v hlavě bušilo tisíc kováříčků do tisíce kovadlinek. Nohy jako z gumy, kolena mi rejdila o sto šest. (Příště si nesmím dávat na cvičení tolik do těla.) Tak už se mne přece zeptej, tutane!! Hulákalo mi v palici. Když už hrozilo, že mě můj idol bez jediného záblesku zájmu mine, vzedmula se v něm buď vlna solidarity s nebohou ženskou s gumovými koleny, nebo se chtěl opravdu ještě letos oženit a já mu přišla jako nej volba. Polkla jsem nasucho, když se kolem mne prosmýkl, pak na vteřinu zaváhal a rychle se ke mně otočil na podpatku. (Kecám, tenisky přece podpatky nemají.)  Knedla v krku mi hopsala jako jojo, když se ke mně obrátil s úpěnlivým výrazem v očích a já zavětřila jeho kolínskou. „Slečno…“ Ale ano, jistě, ráda s vámi půjdu třebas na kraj světa, ale tak ta káva pro začátek taky nebude k zahození, pane s velkým PÉ. „Slečno… Nevíte, prosím vás, kde je tady nejbližší hajzl???“

Očividně se letos asi vdávat nebudu…